28. března, v době „arabského jara“, vystoupil v Praze profesor Benjamin Stora. V CEFRESu přednesl přednášku věnovanou událostem v zemích Magrebu.

1. Jak se Vám jeví současná situace v severní Africe? Existují rozdíly mezi jednotlivými zeměmi?

Není možné porovnávat situaci v jednotlivých zemích. Historie se vyvíjela jinak v Alžírsku, které zažilo etapu demokratizace v letech 1988 až 1992, po které následovala občanská válka. To vedlo k vraždám a k odchodu řady alžírských intelektuálů. Porovnáme-li to se sousedním Tuniskem, jeho přechod byl jiný. Avšak pozor, touha po svobodě je stejná. Je třeba respektovat jejich různou historii.

Kdybychom přece jen měli hledat nějaké rozdíly, pak jsou dva. Na jedné straně jsou republiky, na druhé monarchie. Zdá se, že situace u posledně jmenovaných je stabilnější. Ve skutečnosti však pozorujeme, že to bylo právě dynastické následnictví, které v těchto republikách zvedlo vlnu hněvu. Je to případ syna plukovníka Kaddáfího nebo syna Hafíze Assáda, ale existuje řada dalších příkladů. Pro většinu lidí je to nesnesitelné. Přitom ústavy těchto republik hovoří o konání voleb, ale také o demokracii. Nicméně dynastické následnictví přetrvává. Dalším příkladem je Egypt. Lid i armáda silně kritizovali, když se začalo hovořit o tom, že po Mubarakovi nastoupí jeho syn. Naproti tomu v monarchiích, jako je Maroko či Saúdská Arábie, se lidé staví hlavně proti absenci opravdové konstituční monarchie. Důkazem toho je projev krále Mohameda IV. z 9. března t.r., který se nesl v duchu otevření se konstituční monarchii.

2. Jsou demokratické požadavky národů něčím novým?

Jde o požadavek, který se samozřejmě často opakuje, tedy o novou definici občanského vztahu. Přáním je mít skutečný parlament, skutečného předsedu vlády a politické strany, které respektují demokracii. Obyvatelstvo těchto zemí si přeje mít co do činění se skutečnými lidmi. Ve skutečnosti je tento demokratický požadavek v arabském světě novou myšlenkou, kterou lze shrnout do tří fází. V době kolonizace byla demokracie zakázanou myšlenkou. V letech 1930-1940 nemohli protikoloniální bojovníci věřit republikánským projevům, tím spíše byla-li demokracie vnímána jako něco, co slouží zájmům kolonizátorů. V šedesátých letech minulého století se mladé státy formovaly na dominantní ideologii jedné strany, jejímž hlavním cílem byl co možná nejsilnější národní stát. Byl to případ Fronty národního osvobození (FNL) nebo strany Baas. V této druhé fázi mladé státy dobrovolně na minimum omezovaly demokracii. V 80. letech považoval politický islám demokratizaci za něco, co přicházelo ze západu.
Dnes demokracie vypadá jako něco nového, co jim není vnucené. Tento požadavek jasně směřuje k požadavku skutečné rovnosti.

3. Vidíte nějaký rozdíl oproti situaci, kterou zažila komunistická Evropa?

Je samozřejmě lákavé srovnávat situaci na Blízkém východě se situací ve východní Evropě na konci 80. let. Domnívám se však, že jsou zde zásadní rozdíly. V letech 1988-89 to byl hlavně fakt, že Sovětský svaz ještě existoval a zanikl až v roce 1991. V myslích určitého počtu zemí střední a východní Evropy přetrvával strach z cizí intervence. Dnešní svět už není rozdělen na 2 bloky. Barack Obama byl zvolen prezidentem Spojených států. To nás nutí k zamyšlení nad tím, že Spojené státy změnám v Tunisku a v Egyptě daly zelenou. To je třeba chápat. Druhým rozdílem je, že rozchod s komunismem v zemích východní Evropy přivítali intelektuálové západní Evropy a celého světa s velkým nadšením. Mnoho intelektuálů, stejně tak jako já, jim řeklo, že je uznávají a budou s nimi spolupracovat jako s disidenty v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. To co se děje v arabském světě v roce 2011 ukazuje, že jsou zde mladí lidé a celé populace, které touží po demokracii. Avšak reakcí Západu je strach. Tyto obavy souvisejí s islámem a hlavně s přistěhovalectvím. Na rozdíl od toho, co se říká, existuje v těchto zemích opozice. Někteří oponenti žijí v zahraničí. Ve Francii jsou to zejména odboráři, Berbeři. Posledně citovaní jsou v Magrebu hojně zastoupeni. Jsou tam i komunisté. Všem je třeba podat pomocnou ruku. Když jim dnes nepomůžeme, nebudeme je moci kritizovat v případě, že se situace zvrhne.